P7 D12 - Rapujeme s optometristou

Úterý - Vstávám pozdě, nic nestíhám, jdu na autobus, ten přijíždí pozdě, jedu do práce, jsem tam na čas. Chjo, nějak se furt opakuji.

9.00 - 9.30 - prohlížím Fb a čekám na šéfa, který nepřichází, no, tak jdu tedy na rohovkovou kliniku. Když už nemám co na práci, tak se alespoň něčemu novému naučím.

9.40 - hned první pacientce je 13 let. Má rohovkový vřed, který má průměr tak 7 milimetrů. Říkám si, jak tohle mohou rodiče nechat zajít tak daleko. Jediné, co rozezná, je světlo, jinak nic nevidí. Co taky čekat, když je vřed přesně nad zornicí. Pokročilý vřed se léčí tak, že se pokryje mebránou, na který se uchytí epitel. Tím se vřed uzavře a poté vyčistí kortikosteroidy. Kdyby se kortikosteroidy podaly dříve, tak by mohly roztavit celou rohovku. Způsobuji malé pois paux, když jí kapesníčky na utření podávám z té postižené strany. Naštěstí si toho všímám jen já a rychle přecházím na druhou stranu. Uf, to by bylo ode mě zákeřné.

10.30 - přicházím na své pracoviště, kde už je i šéf. Normálně mě přivítá a ani se nediví, kde jsem byla. Až do 12.30 se neděje vůbec nic zajímavého. Fakt, nic.

12.30 - poslední pacientka, uf, začínám mít už pořádný hlad. Dokončím ji a pádím se najíst. No, jenže, uf, popíšu vám, co se stalo.

12.31 - pacientka, věk 80, potřeba vyšetřit zorné pole, dobré vidění na čtení, takže nemusím dávat sklíčko s pluskami před oko. Snižuji rychlost blikání světýlka na minimum, čímž se mi oběd oddaluje minimálně o 15 minut. Anglicky nerozumí ani fň, nebo rozumí, ale neslyší mě. Neustále hýbe hlavou a místo fixace centrálního bodu v přístroji kouká sem a tam. Přístroj mi neustále vykazuje chyby, až v tom nepravidelném pípání, neustálem pohybováním hlavy přístroje, mém kručení v břiše a neustálém nadávání začnu slyšet náznaky rapu. Škoda, že to nenahrávám, optometristický rap by šel na dračku. Přístroj už pomalu rezignuje, ale já ne, držím ji hlavu, co to jde, aby aspoň byla rovně. Několikrát vypínám přístroj, abych jí otřela slzy. Vyslechnu si její babičkovské stížnosti v řečtině. Po 30 minutách naprostého mého a jejího vyčerpání je jedno oko hotovo. Sice s dvojnásobným počtem falešně negativních chyb, než je požadováno u správného měření, ale já ten test opakovat nebudu ani s pistolí u hlavy.

13.01 - 13.10 - nechávám babču a sebe odpočinout.

13.10 - mám takový hlad, že bych snědla i ten čistící ubrousek z mikrovláken, ale jdeme vyšetřovat.
13.20 - přístroj překonal rekord v počtu chyb. Brnkají mi nervy, zkouším se v hodně mizerné řečtině ptát, co se děje. Paní mi opakuje, že to vidí dvojitě. To si ze mě snad dělá srandu? Ukazuji ji ve stejné vzdálenosti čtecí tabulku, to vidí jednoduše. Dám ji hlavu do přístroje a ve stejné vzdálenosti vidí tečku dvojitě. Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech... zkouším ji dát plus jedničku do držáku před oko a tradá, funguje to, vidíme opět jednoduše. No, resetuji test a jdeme od nuly.
13.30 - první rukou držím hlavu, aby se nepohybovala doleva a doprava, druhou rukou šoupu přístrojem, třetí rukou opírám hlavu o opěrku a čtvrtou rukou si hladím břicho a říkám mu malá.
13.50 - hotovo!!! Rychle tisknu test, ukazuji ho šéfovi, skoro až na něm vidím, jak mě chce obejmout. Posílá mě na oběd.

To je to místo, kde mě babča mučila.

14.00 - oběd jsem do sebe naházela rychlostí blesku a hned jsem šla ven. Stojím před vchodem a nechám na sebe dopadat teplé sluneční paprsky. Áááá, relax režim zapnut. Tohle dělám každý den. Začínám mít pocit, že tím, že mě ještě nikdo v práci neviděl jíst, tak si určitě myslí, že jsem nějaký vitalián, či jiný pošuk živící se slunečními paprsky.

15.00 - jsem u kompletní novo aplikace RGP kontaktních čoček u keratokonu.
16.00 - asi tak čtrnáctiletý kluk přišel na prvo aplikaci měkkých kontaktních čoček. Dvacet minut vydržím koukat na jeho snahu si vypíchnout oko a pak odcházím směr rohovková klinika.

16.20 - Dr. Palos je sám, neboť zrovna nemá pacienty. Se smutným výrazem raněné laně ho žádám, zda si na něm mohu vyzkoušet Volkovu čočku. Ochotně přijímá, chudák. Po minutě nacházím červený reflex a pak i úzký proužek jeho sítnice. No jo, nerozkapané oči jsou nerozkapané oči, ale dovolil mi si to příště vyzkoušet na jiném rozkapaném chudákovi.

16.35 - příchod opět na mé pracoviště. Kluk snažící se vypíchnout si své oko již odešel, nyní je zde další muž s keratokonem. I když je dnes mezinárodní den makuly, tak já mám spíš mezinárodní den keratokonů. Pak už je jen jedno vyšetření velmi malé holčičky, jejíž rodiče mají vysokou myopii, tak jí kontrolujeme, jak na tom je. :) .............. dobře. :)

18.10 - tradá, jdu domů! :)

A co jsem doma dělala? Naprosto nic zajímavého, teda pokud nejste fanoušci tvrdé práce při psaní fulltextu do sborníku pro blížící se Studentskou konferenci optometrie a ortoptiky. :)

VĚDĚLI JSTE, ŽE se řecky ANO řekne NE? Představte si to, chystáte se kliknou na uložit výsledky v přístroji a váš šéf vám za zády začne dramaticky hulákat: "Ne, ne, ne ne." Nebo chcete jít po deseti hodinách domů z práce, zeptáte se, zda můžete a odpověď je: "Ne." Nebo moje oblíbené telefonování: "Ne? Ne, blablablabla. Ne."