P4 D7 - dvě tyče uprostřed ničeho

Čtvrtek - Otvírám oči a koukám se na budík. Začíná to s mým vstáváním jít opravdu z kopce, neboť si všímám, že jsem budík neslyšela, a nyní je 20 minut po zvonění. Vstávám a připravuji se do práce. Dneska je velký den, jedu prvně autobusem do práce. Autobusy zde mají jednu vtipnou vlastnost. Neukazují a neříkají blížící se zastávky a vše je na znamení. Když se nad tím tak zamyslím, tak bych ukazovanému názvu stejnak nerozuměla. Přicházím na zastávku a s napětím čekám, kdy můj autobus dorazí. Nakonec přijíždí jen s 6 minutovým zpožděním. Jsem v šoku! Fakt, nevěřím tomu. Několikrát překontroluji číslo autobusu a vyrážíme. Vím, že mám vystoupit na 6. zastávce. První zastávka, druhá... třetí... počkat, nejsme už nějak daleko, už jsme určitě skoro na místě a já napočítala jen 3 zastávky. Rozhlížím se kolem sebe, míjím stožár, který vím, že je fakt blízko, zatáčíme za roh a to už stojím u řidiče a žádám ho o zastavení. Uf, je to má zastávka! Orientační smysl se mi na chvilku opět zapnul.

Abyste si nemysleli, že jsem blázen, když tu zastávku tak hrotím, tak takhle vypadá.

S pocitem obrovského osobního vítězství vystupuji z autobusu a jdu do práce. Jsem tam o 20 minut dřív. Jelikož vím, že dnes v práci můj šéf optometrista Constantinos Kallias není, tak s napětím očekávám, kdo přijde místo něj. Když nikdo nepřichází, tak se jdu podívat po klinice, ke komu se tento den upíchnu. Potkávám Dr. Michalise Palose, který mi dovolí jít s ním na rohovkovou kliniku. Tohle pracoviště mám nejraději. Nejen, že je blízko mého povolání, ale hlavně se zde mluví česky. :)

9.20 - 12.15 - na pracovišti vidím dnes pouze nové věci. Pacientku s Riegerovou anomálií střídá muž, který byl polit kyselinou do obličeje a který většinu kyseliny i spolkl. V nemocnici bojovali o jeho život a neřešili oko, které bylo také zasaženo. Přes všechny špatné prognózy přežil, ale oko mu, bohužel, prasklo. Za ním přichází mladý muž, kterému následkem farmak podávaných po transplantaci kostní dřeně se rozleptaly obě rohovky. Jednu měl krytou spojivkou a druhé mu začínal leukom. Velmi smutný případ. Ve volných chvílích zjišťuji refrakci Dr. Palosovi a jsem velmi překvapena, že je to první člověk, se kterým jsem se kdy setkala, kdo by tak striktně odmítal čtvrtkový cylindr z důvodu nevolnosti.

12.15 - jdu se ještě podívat do prostor sálu, jestli je zde nějaký doktor, který bude ještě dnes ordinovat, a jsem s úsměvem poslána domů. Že prý čtvrtky a pátky jsou volné.

12.30 - odchod na autobus, který přijíždí za 5 minut po mém příchodu na zastávku. Neuvěřitelné, dnes je to fakt neuvěřitelné.

12.45 - vystupuji na autobusovém nádraží a domů to mám 10 minut. Jen škoda, že jsem si nevzala opalovací krém. Sluníčko mi pere do kůže a já doufám, že to bez spálenin přežiju. No, uvidíme večer.

Celý pobyt na bytě trávím hašením požárků, které se postupně nastřádaly a večer si jdu jako odměnu dát KEO pivo na plácek před koleje.

VĚDĚLI JSTE, ŽE jsou na Kypru švábi? Není to ale způsobeno špínou, ale teplým počasím. Doufám, že je všechny kočky sežerou. Každý den, co vyšlapávám schody, tak jednoho mrtvého švába potkávám, říkám mu Bedřich.

PS: Je tomu přesně týden, co náš malý brouček Dan odešel, ale v našem srdci stále zůstal. :(

Summary:
I went by bus to my work for first time. It was really hard to recognize the station (watch only one picture here). But I make it like boss. :)
Yersteday I saw very much of corneal disease. :3
I was only 3,5 hours in work... after it I was sent home because there were no patients.
At the evening I was with few trainees in our favourite pub.