První běh je naplánován na Jizerky. Čeká nás vzdálenost 27 km v horách. Hned druhý den mám běžet Pivní šestikilometrový běh a den na to Hradecký půlmaraton. Tedy 54 km hned první týden.
Jizerky, pátek: Cestou na místo nám přes cestu přebíhá černá veverka. Přemýšlím nad tím, jestli i veverky nosí smůlu. Určitě nenosí, tak jako kočky, je to pověra. S Markem přijíždíme do velmi sychravého počasí. Zatímco on váhá nad realizací běhu, já už vylézám z auta a beru si na záda běžecký batůžek. Vybíháme. Nejprve velmi příjemně z kopce, hned na to však dost prudce do kopce. Zkraje po příjemné asfaltce, která se ale rychle mění do horské cesty skrz tekoucí vodu. Na vrcholu následuje cca 8 poklidných kilometrů běhu po hřebenech. Na cca 13. km jsme u rozcestníku. Od něj to může být buď celková délka trati 18 km, nebo 27. Volíme 27. Počasí se rychle na to mění z mlhy na déšť. Pět kilometrů lije a lije. Na 19. km dobíháme k Protržené přehradě. Jsme celí zmoklí a cesta se mění z asfaltky na bahnitý seběh lesem. Přecházíme do chůze. Běžet to je sebevražda. Opatrně našlapuji, když v tom mi podkluzuje noha a já v tom strmém terénu rychle letím na zem. Dopadám na ruku a slyším hlasité "KŘUP". Ani se mi nechce zvedat. Mám strach, co se s rukou stalo. Marek mi pomáhá na nohy a já jsem stále otřesená. Ruka ale nebolí a hybná je. No, uvidíme, třeba to nic není. Dobíháme k přehradě a mně se dělá zle. Běžím jak otupělá a není mi dobře od žaludku. Nakonec se musím posadit a uklidnit. Ruka trochu tuhne. Sundávám z ní hodinky, kdyby chtěla hodně otéct. Sundání již bolí. Do cíle zbývá osm km. Běžím a celou dobu se snažím mít ruku co nejvíc v jedné poloze. Vzhledem k dešti dobíháme celí mokří. V autě se snažím převléct. Nakonec zvládám jen triko... A vyrážíme do Prahy na pohotovost. Celou dobu pozoruji ruku a vidím na ní jen droboulinký otok. Věřím v to, že to jsou jen vazy a já dostanu ortézu. Na pohotovost dojedu se zablácenými boty a běžeckými kalhoty a na dotaz, jak se mi to stalo, odpovídám s ledovým klidem, že na procházce. No co, v ten moment jsem opravdu jen šla. Jsem odeslána na rentgen. Když mám jít za doktorem, jsou tam s ním i dva medici. Doktor odborně kouká na moji ruku a konstatuje, že to jsou vazy. Ruku zmáčkne, zařvu bolestí, on se otáčí za mediky a říká, no, to budou jen vazy, podívejte, kde to bolí, a demonstrativně zmáčkne ruku ještě jednou, aby medikům opět ukázal, jak bolí zmáčknutí přetržených vazů. Prevít! První snímek zápěstí nic neukazuje, na druhém je už jasná zlomenina zápěstní kůstky. Na ortézu to už neukecám. Dostávám 5 týdnů natvrdo. Doktora se ještě ptám, zdali za 12 hodin mohu běžet závod a že mě čeká ještě o víkendu půlmaraton. Odpovídá, že mohu, že přeci nepoběžím po rukách. Dobrá tedy. Domů tedy přijíždím se sádrou.
Za vše může ta pitomá veverka! Kráva! :D
 |
| Foceno cca na 5. km. |
 |
| Tohle je ta veverka. Kráva! |
Pivní běh, sobota: Ráno se s velkým úsilím a za pomoci mé mamky, která se ale chová velice neempaticky a s velmi neněžným stylem se mi snaží ukázat svůj postoj k mému záměru, oblíkám. Ruku dávám do šátku a vyrážím na místo běhu. Tam se potkávám s Markem, jenž mi upevňuje startovní číslo na šátek. Běží se 6 km a pije se 5 malých piv. Jako celoroční abstinent vidím problém právě v těch pivech. První dávám v klidu, druhé s obtížemi, třetí se snažím camrat po zemi, čtvrté camrám po zemi a dávám zbytek Markovi, páté se snažím vypít, ale poslední lok jde rychleji ze mě než do mě. Závod pěkný, trať dobrá, ruka celou dobu zafáčovaná v šátku a bez bolesti, doběh s hučením v hlavě... ale za medaili to stálo. :D Náš tým Abstinent a vinař pobavil i všechny další běžce.
Jediné, co mělo trošku kaňku na celém dni, byla jedna důchodkyně, která při snaze být v tramvaji první, aby se pohodlně posadila, mi narazila do ruky... veverka jedna!... Má ostrá poznámka dopadla na nechápavou půdu. Ona si ani neuvědomila při své přímočaré snaze, že narazila do drobného mrzáčka. Pff.
Hradecký půlmaraton, neděle: Tento běh jsem si hlásila před sedmi dny. Byl to takový punkový nápad na poslední chvíli. Resp. za něj mohla sleva ze startovního balíčku v RunTour běhu. V nohách mám 33 km za 2 dny a venku je zase sychravo. S obavou jdu za mamkou, jestli mi pomůže s obléknutím a se zavázáním tkaniček. Empatie se jí nevrátila.
Do Hradce je cesta klidná a startovní číslo si vyzvedávám za obdivných lomeno nevěřícných pohledů. V šatně se ženské tváří tak, že jsem se zbláznila. Jednu žádám o pomoc s bundou. Má mnohem větší empatii, jak mamka. Jsem jí za to vděčná. Marek mi pak nandává číslo a dává čip na botu.
Před startem je klasická nervozita. Před výběhem mi Marek zapíná hodinky (já to ještě nedokážu). Vybíhám a hned u prvních diváků slyším útržky ze vět: "Hele, ruka...", "Borka běží s rukou...", "Zlomená ruka..."... Tyto fanouškovské výkřiky za doprovodu bujarého potlesku mám až do cíle. Neuvěřitelně mě podporují a i krapek hrají na strunu té malé exhibionistce uvnitř mě. Tempo mám oproti poslednímu půlmaratonu pomalejší, ale za to stabilní. Až do 18. km běžím na svůj osobák. Teda já běžím, pravá ruka maká a levá si hoví v šátku. Bohužel mě na 18. km potkávají křeče v břiše a já přecházím na cca 50 metrů do chůze. Dobíhá mě vodič na 2:20. Už vím, že osobák nedám. Zase jdu do běhu, ale už neběžím tak rychle, ale aspoň běžím. Do cíle to jsou 2,5 km... a já je běžím se zaťatými zuby. Vím, že posledních 100 metrů je prudce do kopce a už vím, že se na to neskutečně netěším. Pod kopcem mě dobíhají i holky, které běží pro neziskovku We run for those who can't. S nimi jsem si střídala pozice po celý závod. Vlévají mi krev do žil a i s vidinou cíle trochu přidávám. Kopec už vybíhám pomalu se zavřenýma očima, protínám cíl a zuby se snažím vypnout hodinky. Komentátor mě vidí a mé snažení fanděním podporuje. Nakonec se zadaří a já si jdu pro medaili. Hradecký půlmaraton zaběhnut se zlomenou rukou v mém třetím nejrychlejším čase. Mimochodem, nezvracela jsem... Což je divné. :D Asi jsem mohla běžet ještě rychleji. :D
Následující týden je spíš ve znaku rekonvalescence. Vybíhám až v neděli a jen pětikilometrovou trať. Už na třetím km lituji, že jsem si nezvala šátek. Ruka dost bolí a já přecházím do pomalého běhu, zatímco si ruku nadlehčuji.
Třetí týden mám naplánovaný Klánovický půlmaraton. Opět se mi s rukou nechce jít moc ven. Mám strach z deště a poté, co mi dotočili sádru, se nevejdu do žádné bundy. Vybíhám v sobotu na krátkou pětku, abych se nezničila před půlmaratonem. V neděli to ale dostávám a na závod ani nenastupuji. Ten pocit běhu s křečemi, který jsem zažila na půlmaratonu v Blansku, mě vyléčil na všechny závody do budoucna, které bych se kdy rozhodla v tento den běžet. V Blansku to bylo peklo... Neuvěřitelné peklo.
Čtvrtý týden přidávám běh s Reebokem, abych aspoň něco dělala. Ruka to zvládá, tak mám radost, že aspoň trochu drží. V pátek mám běžet s Markem půlmaratonský trénink, ale počasí nám plány hatí.
Poslední den v měsíci završuji 9km během z práce. Bohužel opět s bolestmi od šestého kilometru. Ptám se sama sebe, běžet následující závod na 14 km s šátkem, nebo bez?
Ve výsledku mi do tisícovky chybí pouhých 4,44 km. No, tak tedy až v listopadu. Celkově byl říjen ve znamení obrovského zaostání za maratonským plánem. Listopad tedy musí vše nahradit. Věřím v to, že se opět dostanu do tempa a do kilometrového objemu.
