Září je za mnou a s ním i další porce kilometrů. Tento příspěvek bude ale spíš směřován na závody absolvované v tomto krásném měsíci. Je totiž rozdíl běhat, když závody nejsou, a běhat, když se o víkendu chystáte podat výkon.
V čem je to jiné? Každý tréninkový plán vám radí před závodem pár dní vynechat, abyste byli dostatečně zregenerovaní... a to se pak nedají plnit plány do puntíku. Nebo snad ano?
První víkendové září trávím na srazu chovatelů. Hned po příjezdu domů si dávám dva kratší tréninky o vzdálenosti 2 x 5 km. O následujícím víkendu běžím dva závody v jeden den.
Birell Grand Prix and Adidas Woman Challenge (10 a 5 km). Hned zrána brblám nad stavem nohou (asi jako před každým závodem), pak vylovím masážní váleček a pořádně na něm svaly promnu, celý proces završím litím Alpy po nohou, jak kdyby to byla nějaká svěcená voda. Až do večera pak nedělám nic jiného, než zkoumám veškeré své fyzické pochody, piju vodu a vyhýbám se kafi. Večer pak vyrážím tramvají na závod. Nejprve běžím pětku a jsem v šoku, že jsem v koridoru hned za elitní vlnou. Koridor B je tak strašně blízko startu, až mám strach, že jsem do přihlášky napsala nějaký směšně nízký čas, a tak mě šoupli sem... a hned po výstřelu mě převálcuje vlna běžců.
Nakonec zjišťuji, že okolo mě jsou podobně výkonní. Je to zvláštní, nicméně být deset metrů od startu mi zvyšuje ego, a tak se hned po výstřelu dávám do boje a vybíhám. Na startovní čáře mě zbrzdí nějaké dvě čůzy, které si dělají selfie... Pak už jenom uháním s davem. Po kilometru mi hodinky ukazují tak vražedné tempo, že musím nuceně zpomalit, aby mě pak RZ neodvážela na druhém km na nosítkách. Zpomaluji. Míjím holky, které už musí jít, míjím 2 účastnice Miss Čr, které si zkracují trať o 20 metrů, čůzy. Na dvou kilometrech už trochu nemůžu. Hm, to přišlo rychle. Běžím ale dál a snažím se nezpomalovat. Občerstvovací stanici ignoruji a už jen hypnotizuji cíl. Zase míjím spoustu chodičů a posledních 500 metrů běžím už skoro poslepu, jak držím tempo, které mi už způsobuje bolest a dost hýbe žaludkem. Nakonec výsledný čas 28:03 (čas na hodinkách po odečtení naběhaných metrů navíc 27:56).
Po doběhu rychle běžím do úschovny. Měním si číslo, odevzdávám batoh do jiné úschovny a hrdě s medailí jdu hledat mamku, která přijela fandit na desítku.
Hodinu se procházíme a já dělám vše pro to, aby nohy nezatuhly do nepohyblivého šutru. Stavím se do běžeckého koridoru a hned po výstřelu s mírným rozezlením přicházím na to, že nohy i tak ztuhlé jsou. Tři kilometry bolí, po třech kilometrech jsem si už zvykla a přestávám je řešit. Na 3,5 kilometru mě předbíhají elitní Keňané. Teda, oni běží proti mně a už jsou dávno za půlkou, ale co už. Na pátém kilometru si trochu lokám vody a pak vím, že jsem za půlkou utrpení a brblání. :D Poslední dva kilometry běžím zase se zatnutými zuby. Závěrečný kilometr bojuji se žaludkem, ale nakonec se dostávám do cíle v čase 1:04:18 (hodinky ukazují lehce pod 1:04). V cíli se moc nezastavuji a už si cválám pro druhou medaili. :) Dobře, cválala jsem velmi pomalu vzhledem k velkému davu doběhnutých lidí a k žaludku na vodě. Ale medaile je medaile. :D
V neděli si dávám jen odpočinkovou osmikilometrovou procházku.
Další víkend mám běžet Ústí nad Labem půlmaraton. Před sobotou si dávám 4 tréninkové výběhy, jógu a jednu procházku. Den před startem mi mamka pokládá otázku, v kolik ráno vyjíždíme, pak se ale pozastaví nad otázkou, neboť si uvědomí, že na to se mě ptá vždy a vždy ji odpovím, že nevím, neboť tohle řešíme s běžeckým parťákem 5 minut před vypínáním Fb. :D
Sobota - závodní den. Vstávám a brblám, že nohy nejsou ok. Vytahuji váleček a Alpu. Brblám až do odjezdu. V autě mi Marek dává skvělé tričko s mým mottem Because I can. Před samotným závodem se ještě potkávám s kamarádkou a pak už se stavím do startovního koridoru.
Samotný závod vybíhám poměrně rychle. Vynechávám polovinu občerstovaček a jen na velmi krátkou dobu se stavím u těch, které jsou na 5 km, 10 km a 15 km. Tesco mě hned zkraje naštve nechutnými zelenými banány... Jako už by tak nebyl problém do sebe něco během výkonu nasoukat. U desátého kilometru pociťuji drobnou únavu, která mě naštěstí rychle opouští. Při probíhání kolem chemičky mě neobtěžuje zápach z ní, ale z nějakého chlapa, který mě předběhl (Chlapi, neběhejte celý měsíc v jednom triku). Naštěstí je rychlejší a zmizí mi z dočuchu. Krátce po něm dobíhám nějakého jiného chlapa, který pořád vysmrkává obsah nosu. A my máme podobné tempo! Trvá mi 2 kilometry, než mi zmizí z doslechu. Krátce po tomto incidentu mě dobíhá zas ten smradlavý chlápek, který si chvíli odskočil na záchod. Zase se modlím, ať mi zmizí rychle z dočuchu. Na osmnáctém km přichází první vážnější krize. Zrovna v moment, kdy vím, že musím držet tempo, abych zaběhla osobák. Snažím se co nejvíc kousnout a běžet, co to dá, ale rychle mě potkávají myšlenky na to, že chvilku půjdu. Ty myšlenky se mi do hlavy kradou tak intenzivně, že si dávám milník na 19. km, kde se teda chvilku projdu. Dobíhám na 19. km a nějak se nezastavuji, držím to, sice silou vůle, ale držím. Milník si posouvám na 20. km. Na něm mi nějaký týpek nabízí kelímek s čepovaným pivem. Představa, že ho piju, mi ještě víc pošimrá žaludek. No, ale v tomhle úseku jsem měla jít. Kdo ale jde 1 km před cílem? Dle hodinek zjišťuji, že rekord už nezvládnu. Mohu se ale pokusit dostat se pod 2:20. Snažím se ještě trochu přidat, ale moc to nejde. Běžím mírně do kopce. Na seběhu 500 metrů do cíle přidávám. Závěrečnou 400 m rovinku přecházím do maximálního možného tempa, snažím se vyždímat i ten zbytek, ignoruji nohy, ignoruji žaludek... a protínám cíl v čase něco nad 2:22:30... až doma se dozvím, že můj čas start cíl je 2:19:58 a hodinkový čas 2:19:12 (můj osobák je 2:19:09). Nicméně hned po doběhnutí cíle a závěrečném vyšťavění až na dřen se mi dělá rychle zle a záchranářce oznamuji, že mi není dobře a budu zvracet. Pytlík mi donesli pozdě... Tímto se omlouvám ústeckému náměstí.
Ve výsledku je z toho smíšená radost. Čas 2:19 mě těší, ale ten kousíček od osobáku...
Druhý den si dávám zase procházku a připravuji se na třetí závodní víkend.
Přede mnou jsou Běchovice. První závod, který jsem kdy běžela a nyní utekl rok. Tímto závodem začíná i má nová běžecká sezóna. Do něj se trošku flákám. Jdu na dvě procházky a jeden krátký tréninkový běh na 5 km, který ještě k tomu odtrpím. Neběží se mi vůbec dobře. No, to zas bude závod.
V sobotu podporuji Marka na Spartan race Beast a v neděli on mě v Běchovicích. Dělá mi vodiče. No, ale vezmeme to hned zrána. Ráno vstanu, kouknu ven, je zima, brlbám, pak si uvědomuji, že je to ideální počasí na běh, usměji se, pak brblám nad tím, jak mě bolí nohy. Vytahuji váleček a Alpu. Na závod jedu autobusem. Vedle mě si sedá další běžec, který mi vypráví o tom, jak si první osobák na desítce udělal v Běchovicích. Blázen. Na té trati snad ani osobáky dělat nejdou, vždyť je do kopce a vybíhá se tam obávaný kopec Hrdlořez. Drží mi palce. Jdu si pro číslo, převlíkám se a rozpohybovávám nohy do startu. V koridoru si stoupám k pacerovi pod hodinu. S ním pak běžím cca 2 kilometry, než mu odbíhám. Do šestého si procházím drobnými krizičkami, které mě na šestém doženou a prvně mám pocit, že nemůžu a že se mi Běchovice nepodaří dát pod hodinu. Dobíhá nás vodič pod hodinu. Běžím s ním před Hrdlořez. Marek mě instruuje, ať ho nepřepálím, ale tím, že jsem překonala krizi z šestého, se cítím natolik dobře, až mu odpovídám, že to chci risknout a přepálit to. Pokud to nevyjde, do konce jsou jen necelé dva kilometry a to už nějak odtrpím. Kopec rychle vybíhám a na jeho konci vůbec nemůžu. Bojuji s břichem a nohy se vůbec nechtějí rozběhnout. Marek povzbuzuje, že to prostě rozběhnout musíme, ať to stihneme. Kousám se a běžím. Vodič pod hodinu nás přesprintovává, jak kdyby si náhle uvědomil, že čas nestíhá a on sám ho musí dát. Všichni, kdo s ním doposud běželi, zůstávají za ním. Vím, že běží na reálný čas, ale i tak se ho snažím doběhnout. Přidávám, zuby mám zatnuté. Přede mnou 500 m stoupání a pak 500 metrů klesání za odměnu. To klesání je za odměnu. Přidávám co to jde. Koukám na hodinky a ukazují tempo 5,59. Jsem ten nejtěsnější moment pod hodinou. Snažím se přidat ještě víc a kousek před cílovou rovinkou skočí na 5,58. Vím. že to pod hodinu dám. Culím se jak malá a protínám cílovku. Zvládli jsme to... první desítka pod hodinu! :) Oficiální čas je 59:54. Hodinkový čas 59:46.
Euforie z toho času mě bude držet ještě celý následující týden.
S hlubokým studen musím říct, že se krapek flákám i před dalším závodem, který mě čeká v sobotu. Opět jen 2 procházky a 1 běh. Běží se v Ladronce. Trať má opět 10 km a já doufám, že to na rovince zvládnu pod hodinu.
Ráno opět brblám nad nohami, vytahuji váleček a aplikuji Alpu. Závod běžím v tričku, který jsem vyhrála. Vypadám sice jak zvýrazňovač, ale darovanému triku na barvu nekoukej. Dneska je poměrně teplo. Závod vybíhám ve větším tempu a pětku zvládám dle plánu pod 30. Nicméně už výrazně tuším, že to dnes nepůjde. Nohy jsou jak kámen a mně to ne a ne nejde rozběhnout. Na šestém km mě dobíhají vodiči pod hodinu, sice se s nimi snažím držet krok, ale za chvilku mi odbíhají. Do cíle se zase dostávám silou vůle se závěrečným sprintem. Výsledný čas 1:02:08. Hodinkový čas 1:01:59. Za čas pod 1:02 jsem ráda. Do nedávna to bylo tempo, jaký jsem nedokázala udržet delší dobu. Sice přetrvává zklamání, že nejsem pod hodinu, ale jsem ráda, že jsem pod časem, jaký jsem si letos stanovila za cíl.
Celková vzdálenost za září? 94 km.
