V lednu jsem měla neuvěřitelnou fazónu. Trochu mě děsí, že začínám s drobným nachlazením. S ním běžím ještě pár tréninků, ale pak se to zhoršuje. 6.2. už ulehávám se suchým dávivým kašlem, paráda. Dva dny na to už se jen dusím a nasazuji léky. Ty zabírají a já si druhý den dávám jeden sranda závod (Winter night Gladiator race). Za pár dní odkašlávám, i když noci jsou stále problém. Vše vyvrcholí ve středu
14., kde při zakašlání cítím prasknutí v boku a šílenou bolest. Zvládnu jen ležet, nemohu se hýbat. Po určité době se zvedám a vyrážím k doktorce. I šnek v medu by tam byl rychleji. V ordinaci se sesunu na židli a čekám, kdy mě budou moci přijmout. Sedím a chce se mi brečet. Maraton pravděpodobně nebude. Dlouhá nemoc, nemožnost se hýbat... Paní doktorka mi předepisuje prášky na uvolnění kosterního svalstva. Pravděpodobně mám přiskřípnutý nerv. Prášky do sebe sypu podle maximálního možného dávkování. Druhý den se už mohu hýbat, ale bolí to. Dva dny na to dochází k prasknutí i na druhé straně. Mohu se hýbat, ale dýchání bolí. Paráda. Maraton je za týden. Zase do sebe sypu prášky. Sice se zlepšil kašel, ale pravý bok a mezizeberni prostor levé strany bolí. Zkouším ještě tři výběhy, jde to, ale bolí to. I se mi zkracuje doba dušení se kašlem po doběhu z jedné hodiny na pár zakašlání. No, na Maltu pojedu. Třeba budu mít štěstí.
Malta
Den před závodem si dáváme 17 km procházku. Jsme blázni, no... 😁 A pak už jen závod...
Vstávačka v 4:50. Brblám. Natahuji kompresní podkolenky. To trvá. Pak triko a kraťasy. Vycházím z pokoje a už se těším, až bude po všem a půjdu spát. Jím banán, v plánu byla ještě tyčinka, ale tu zvládám jen do půlky. Pak balím věci do batůžku a s Markem vyrážíme na parkoviště autobusů, kde máme zaplacený odvoz.
Řidič s námi jede, jak kdyby nás ukradl... Ani ten vůz není nejnovější. V cíli jsme za dvacet minut. Cesta zpět bude trvat hodiny, paráda. Má se vybíhat z pevnosti Mdina. Máme ještě hodinu a půl, tak si procházíme městečko a pevnost. U vstupu potkáváme jednu Česku. Trošku mě to štve, mám v plánu být na bedně v nejrychlejších Češkách, tohle je trochu prekérka. 😁 Pak rychlo zastávka na záchodě, odložení věcí do úschovny, pomodlení se v blízkém kostele, kde jsem řekla: No, pokud mohu žádat, tak bych to chtěla doběhnout... A pokud budeš v dobré náladě a při chuti, tak by mě potěšil čas pod pět.
Na start se stavíme dvacet minut předem. Je kosa, klepu se zimou a trochu už doufám v start. Ne, že bych se tak hrnula do toho několik hodin trpět, ale aspoň mi bude teplo. 😁
START, jdeme na to! Začátek je z kopečka. Běhy z kopce mi moc nejdou, většinou mám problém je udýchat. Naštěstí dýchám poctivě a ignoruji bolest v boku. Predemnou běží Japonec s plyšovou čepicí ve tvaru žluté krysy Pikachu. Chvíli na to mě míjí jiná Asiatka v růžové pláštěnce s růžovou kšiltovkou na hlavě a růžovým králíčkem na ní. Srandičky, srandičky... Začíná pršet, ta postarší paní to vychytala, to budou ty zkušenosti. Déšť je spíš takové ojedinělé kapání, které brzy končí. Probíhám druhý kilometr, nastává taková moje závodní klasika, mám ztuhlé nohy, doufám, že se to brzy napraví. Také v ten moment míjím jednu z kapel, které mají být po cestě. Hrají umíráček... Aspoň to tak zní. Tak teda díky (celkem jsem minula asi 5 kapel, které hrály jak na pohřeb). Po malé chvíli ale přestávám řešit nohy, neboť mě dobíhá nějaký týpek s číslem 225. Už teď je zarudlý a pořád pochrchlává, pofrkává a stále dokola. Jak kdyby čistil hrtan a pak nosní dutiny. Dva a půl kilometru a já z něj vyrostla o pár cm. Pak mě predbíhá... KONECNĚ! Bohužel se ale déle obcerstvuje a já ho predbíhám. Na osmém kilometru mě zase dobíhá! Bože, doufám, že tě chytne svalová křeč a zmizíš mi z doslechu! V ten samý moment mi i cestu křižuje nějaká zmatená běžkyně, se kterou se při křížení málem srazím, a to jen proto, aby hned na to přebíhala zpět na místo, že kterého mě křižovala. Pak to udělala ještě jednou a pak jsem raději přidala, nebo by mě z ní kleplo. Za zvuku chrchlání si čím dál více uvědomuji, že běžím skvěle. Mám čas na to si zlepšit osobák na 10 km. Trochu polemizuji s myšlenkou, jestli to náhodou nepřepaluji, ale cítím se skvěle, tak si říkám, že by to byla docela sranda si zlepšit osobák zrovna na maratonu... A uteču chrchlalovi. Trošku zrychlím a je z toho vylepšení maxima o 10 vteřin! Tempo 5.57 potěšilo. Z batůžku vydávám první sváču. Organizátoři si nevím proč myslí, že jist až na 36. km je bezva nápad. Po slupnutí ovoce to zase rozbíhám. Cítím se skvěle až do 14. km, tam už pomalu úřaduje nastupující vedro. Dokonce potkávám zkolabovanou holku, o kterou se starají organizátoři. Vypadala jak hadrový panák... Modlím se za občerstvovací stanici. Ta přichází až poměrně pozdě. Cca po dalších dvou kilácích, ale voda je v ten moment dokonalá. Sleduji hodinky a postupně jsem se trochu propadla na tempo 5.59. Tohle tempo jsem do tohoto závodu zvládla udržet maximálně 10 km. Závod s časem mě poráží na 16. km a 800 metrech, kde se dostávám na průměrné tempo 6.00. V ten moment si říkám, hm, a co si udělat osobák na půlmaraton, to by byla sranda si ho udělat při maratonu (doposud vedl čas z Brna: 2:19:09, tempo cca 6:35). Nejprve ale musím překonat drobnou krizi na 17.-18. km, kde je protáhlý kopec. Moc mi nesedl, ale naštěstí je brzy po něm a rozbíhám to. Na 20,5. km je další kopec. Hm, co se dá dělat. Jdu do toho! Nakonec probíhám půlmaraton s průměrným tempem 6:03 a s časem dle aplikace 2:07:14. Dvanáct minut dolů? Tak proč by ne. 😁 Pak na mě ale trochu dopadá blbost okamžiku a já začínám prvně cítit únavu. Zpomaluji a ten čas využívám k dalšímu občerstvení z batůžku. Dávám si gel a zase makám. Na 23. km vbíhám do nějaké okrasné zahrady. Je to tam super a já zase cítím, že nohy jsou v pořádku... Takhle až do 25., kde mě začínají brát kolena, paráda. Cca kilometr nadávám a pak se to zase spraví. To už se napojuji na společnou trať s půlmaratonci, kteří vybíhali o 1,45 později. A začíná boj. Nejenže musím předbíhat půlkáře, ale i chodce z Walkathlonu. Kdyby šli aspoň po jedné straně, ale je to poměrně otravný slalom. Na třicátém km se přistihuji, že jsem najednou přešla do chůze. Co blázním? Zase to rozbíhám. Divné. Moc nad tím nepřemýšlím, protože míjím muzikanty kolem trati, kteří zrovna začínají hrát Škoda lásky. Tak tedy dokud je slyším zpívám nahlas. Závodníci pro mě pochopení nemají. Škoda. Pár set metrů později zase slyším zpívat zpěvačku mojí oblíbenou a neustále opakovanou písničku Shut up and dance with me. Tak i tu si zpívám nahlas. Zase žádné pochopení. Asi to je falešné. Občas promnu ještě prsty na ruce. Jsou už napuchnuté.
Čím dál více se projevuje vedro, ve kterém běžím. Zbývá mi deset km do cíle a víc jak 2 hodiny do limitu... A začínám se sebou bojovat. Na 34. přichází krize a já jeden malý kopec jdu. Pak zase běžím. Pomalu, ale běžím. Hlavně se posouvat dál. Nohy začínají bolet, už to ani není tak čistý běh. Konečně stanice s vodou. Liju ji po sobě, půlku piju. Do cíle sedm kilometrů. Ještě to jde, ještě běžím, je mi ale stále horko. Míjím stanici s houbičkami a už je nemají! Cože? Kdybych byla poslední, tak to chápu, ale za mnou je tak tisíc běžců! Ach jo, rozladěná běžím dál, jen jednou přecházím do chůze opět při kopečku a pak zas běžím. Jsem na 36. km, kde je první stanice s jídlem. No, s jídlem, jsou tam jen pomeranče. Prostě fail. Jeden si beru a pokračuji. Takhle až do 38. km, kde už jsou nohy ztuhlé a já běžím už dost bez techniky. Hlavně běžet, pořád si to opakuji. Když v tom se blíží seběh. Nedovedu si představit, že sbíhám! Jdu na to, ale bolí to, hrozně to bolí. Dobíhá mě Angličan, se kterým jsem si po celý závod měnila pozice. Bavím se s ním, aspoň nemyslím na nohy. Pomáhá to... Na 39. km vydávám z batohu vlajku. Do cíle zbývají 3 km. Nohy šíleně bolí. Vím, že to je hrozně blízko. Vím, že mám hranici 5 hodin jistou i chůzi. Vím, že i když je to blízko, tak to bude už jen bolet. Běžím ještě půl kilometru a pak to nejde. Jdu do chůze, občas se vyhecuji a popoběhnu, ale pak zase rychle do chůze. Je vedro, už toho mám plné zuby a cítím se otupěle. Prvně potkávám fanoušky. Pro některé, kteří si mě chtějí vyfotit s vlajkou, popoběhnu... Ale víceméně od 40. km z 80 % jdu. Situace se trochu mění na 41. km, kde jdu ze 70 % (😁). Lidé mi fandí. Volají, že je to už kousek. Pche, kousek. Cílovou bránu vidím, ale je k*revsky daleko. Jdu dál, když dojdu k ceduli 42. kilometru. V ten moment se mi chce brečet. Přitáhnu vlajku a poloubrečeně sprintuji do cíle. Lidé mi fandí, já vidím čas! Asi 10 metrů před cílem nastávají zmatky s organizátorem, který mi gestikuluje, kam mám běžet, ale nějak ho nepobírám. Až po cca 5 vteřinách mě předbíhá další závodník, tak za ním běžím. JSEM V CÍLI! Plán byl pod 5:15. Plán pro rok 2019 byl pod 5 hodin. Nyní mám 4:46! Paráda, beru medaili a brečím. Dostávám termofolii a brečím. Cca po třiceti vteřinách se uklidňuji a dávám se dohromady. V cíli na mě čeká Angličan (dohodli jsme se na tom). Objali jsme se a udělali fotku. Když už mám mobil v ruce, volám mamce, že jsem v pořádku v cíli. Chudáka jsem brzkým telefonátem vyděsila. Myslela si, že se něco stalo. Gratuluje mi a já odcházím ze zóny pro batoh.
Zkrátím, co následovalo. S Markem jsme pak fandili posledním běžcům. Mezi jedním z nich byla i ona česká běžkyně ze začátku dne. Doběhla hodinu ode mě. :) Domů jsem došla pomalinku polehounku, dala si pak sprchu a vzhledem k nemožnosti chodit zvolila gauč jako útočiště.
Mdina, hodina do startu
Fotka s Češkou
Nadšení v cíli. :)
S Angličanem v cíli
Dnešní den mi už nikdo nevezme
Zápory: Velmi špatná organizace (dopravu řídily děti - fakt, nekecám, málo stanic s vodou, absence jídla, běhání a přebírání trati během normálního dopravního provozu), absence fanoušků (ale třeba v Brně na půlmaratonu také fanoušci nebyli, asi mi holt svědčí "vesnické" závody)
Celkově jsem byla 33. v kategorii a 1. Češka v cíli. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat