2018 Vodafone Malta Marathon 6/7 - Do kopce a zase zpátky

Leden!

Do prvního lednového dne se probouzím kolem jedenácté po akční silvestrovské introvertní párty. Alkohol nepiju, to mi jde k dobru, ale také jsme nemusela stláskat vše dohromady a domů přijet kolem čtvrté ranní. Na první den v roce mám naplánovaný krátký běh. První okruh s mamkou, druhý sama. Přijde mi to symbolické. Ve tři hodiny obouvám botasky a jdu na to. Trochu lituji absence spánku a toho večerního jídla. Tří kilometry trpím, dalších 5 už to jde. Musím ale říct, že tolik běžců jsem na trati ještě nepotkala. :)

Další dny se mé tréninky točí kolem přípravy na Zimní běh na Blaník.

Zimní běh na Blaník

Jedná se o 22,5 km s převýšením 500 m. Další zapeklitostí závodu je běh 14 km po asfaltě, 8 km v terénu. V čem je to zapeklité? Buď můžete běžet v silničkách a získat na asfaltu vteřiny k dobru, ale pak se přizabít v lese. Nebo běžet v trailových botech, na asfaltu trpět a v lese být v bezpečí. Volím trail. Dalším aspektem tratě je, že první půlka běhu je neustále do kopce, druhá z kopce.

A jak to u mě u běhů do kopce bývá, rády se trefují do toho jediného nejvíc neoblíbeného dne v měsíci. Ráno beru dva paraleny a modlím se, aby bylo vše ok. Na závod jedu velmi nervózní. Vyzvedávám startovní číslo, převlékám se do běžeckého a jdu mrznout na start. V aplikaci jsem si spočítala předpokládaný čas doběhu dle osobáku na rovinném půlmaratonu. S 500metrovým převýšením by měl být můj čas na půlmaratonu 2:35. No, uvidíme.

Profil trati

Pár zabušení srdce a vybíháme. První část vede vlašimským parkem. Běžím ve skupince a vtipkujeme spolu, že první část je zkopečka, že to ještě jde. Netěším se na konec, to bude poměrně nepříjemný finish. Za chvíli jsme už venku a běžíme první kopec k první vesnici jménem Dub. Po 5 kilometrech si dávám banán na občerstvovačce a běžím dál. Zatím jsem v pohodě. Kopce ale přituhují a za další tři kilometry vbíhám do lesa, kde je mi odměnou krátký seběh. Netrvá dlouho a hned je přede mnou další výběh s popadanými stromy. Prvně přecházím do rychlé chůze, přeskakuji stromy a zase se rozbíhám. K vrcholu Blaníku zbývají dva kilometry. Zatím se cítím skvěle. Moji náladu nekazí ani fakt, že už mě v protisměru minulo 15 nejlepších běžců. S přibývajícím převýšením začínám trochu zpomalovat, až dobíhám k velmi strmému a kamennému výběhu těsně pod Blaníkem. Přecházím do rychlé chůze. Nohy mi na mokrých kamenech mírně podkluzují a začínají pálit. Ještě cca 100 metrů a u rozhledny otočka a zpět do cíle. Začínám nepravidelně dýchat, ale nezpomaluji.
OTOČKA! Jak jsem šťastná. Sebíhám dolů po pohodové hliněné cestě a nadšeně juchám s občasným poskočením. Míjím fotografa a zrychluji.

Úsměv a tradá do cíle

Od téhle doby mám před sebou 11 km, které už budou jen za odměnu. Hliněné cesty sbíhám rychle, cestičky s kořeny stromů už opatrněji. Přeci jenom nechci mít znovu zlomenou ruku. Trochu mě štve, že mě právě na těchto sebězích dávají běžci, které jsem postupně udolávala ve výběhu do kopce. Všechny si je snažím zapamatovat a pak jim to vrátit na asfaltu. Před výběhem z lesa mě čeká ještě kopeček, kde volím rychlou chůzi. Na asfaltu to rozbíhám. Jsem trochu zděšená z toho, že za mnou není jediný běžec. Vím, že nejsem poslední, ale stejnak, kde všichni jsou? Zatímco za mnou nikdo není, před sebou mám vláček lidí v různých rozestupech. Začínám stíhačku. Po cca 2 km předbíhám první. Na další občerstvovačce dalších 5, stále hypnotizuji lidi před sebou a zjišťuji, že se jejich roztahaný vláček smršťuje do jedné běžící skupinky. I když se snažím, co mi síly stačí, tak se mi je daří doběhnout až 2,5 km před cílem. Přesně v moment, kdy vbíháme do parku. Začínám je předbíhat. Jeden běžec, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý a osmý... víc už přede mnou není... V ten moment ale zjišťuji velmi nepříjemnou skutečnost. Vůbec mi nedošla délka parku. Při cestě na Blaník mi rychle utekla, nyní zjišťuji, že do cíle jsou dva km a já mám za sebou závodníky, kteří se mě budou snažit předběhnout a já v běhu nesmím polevit. Začíná šílený boj s hlavou... Kilometry jsou nekonečné a já prvně zažívám krizi... Ani ne tak fyzickou jako právě psychickou. Trpím, ale nenechávám se předběhnout. Když už konečně vidím cíl a mám před sebou posledních 200 metrů, začínám slyšet mě dobíhajicího běžce. Snažím se ještě víc přidat. Běžec se stále blíží. Přidávám ještě víc. Posledních padesát metrů sprintuji. Naštěstí jsem místo o cca 3 vteřiny uhájila. Spokojeně dobíhám, kde už mě Marek čeká s čajem. Čas? 2:41:21. Čas na půlmaratonu? 2:31 - 2:32 Tedy jsem oproti osobáku na silnici s přepočtem na převýšení minimálně o tři až čtyři lepší. Paráda! Trochu mě mrzí, že se v cíli nedává medaile, tak jsem si ji doma pak vyrobila sama.

Další trénink běžím s Kylarkem. Pěkně do bahna, ať mám průpravu na Spartan race. Je to stále mnohem pohodlnější běh, než který jsem sama běžela 3. ledna. Tam mě zastihly kroupy, po bahně se skoro nedalo běžet (měla jsem silničky) a 3x jsem si málem střihla rozštěp.

Spartan race - Jak já se těším. Natrénováno mám, je to běh do kopce, na trestné angličáky jsem připravená. Jdeme na to!
Ráno sraz v 7.30. Necháváme si hodinu a půl rezervu pro start. Nakonec se ukáže, že ani to nestačilo. V Liberci parkujeme a jdeme na autobusový svoz, kde čeká šíleně moc lidí. Dostáváme se až do třetího autobusu. Na místě nás čeká ještě 800 metrů po uklouzaném sněhu až k registraci, kde je další šílená fronta. Ve výsledku bych já start tak tak stihla, ale Marek není ještě převlečený, tak posouváme start z 9.45 na vlnu v 10.00.
I tak se do startovního koridoru dostáváme cca minutku před výstřelem. Je odstartováno. Nejprve nás čeká velký výběh v uklouzaném sněhu. Je to o hubu. Bojím se, že upadnu já, nebo že upadne ten přede mnou a nakopne mě. Raději volím cestu hlubokým sněhem či občas se vyskytnutým bahnem. Za chvíli mi mrznou ruce, jak se občas pro balanc opřu do sněhu. Jelikož jsme startovali ke konci celého pole, tak je celý vláček závodníků před námi. Na vrcholu kopce začíná stíhačka. K první překážce už je za námi cca 30 závodníků. K prvním angličákovým už cca 60. Do kopce to ženu, co mi síly stačí. Marka nechávám v údivu za mnou. Angličáky rychle odskáču a už běžím dál. 60 angličáků a stojím před seběhem dolů pod lanovkou. Běh hlubokým sněhem, občasné naražení na led, který mě vykolejil z rytmu a já začínám trpět víc, než při běhu do kopce. Nekonečná šílenost. Občas raději volím jízdu po zadku, kde narážím do udusaných boulí, až lituji toho, že na zadku nemám víc tuku. Dojíždím k memory testu, kde sděluji svůj velmi jednoduchý kód 45T43R a jdu se klouzat dál. Po nekonečných minutách se dostávám do areálu, kde je i cíl. Přidávám dalších rychlých 90 angličáků, za pomoci překonávám osmistopou zeď a nakloněnou rovinu. V rychlosti odnosím supertěžký pytel a hurá pro medaili. Do cíle dobíhám s úsměvem. Dala bych si to ještě jednou.
Celkově dobíhám ve 2/3 startovního pole a v 1/3 startujících žen s časem 2:18 (délka 8 km, převýšení 600 m).

Druhý den už úsměv trochu přešel. Ruce mě bolí z angličáků a na stehnech a kolenech mám modřiny, jak kdyby se na mně někdo dopustil násilí. Ale co, stálo to za to. :)

Závěrem poznatků z ledna? Věřím, že jsem dost připravená na maratonský běh. Svědčí o tom pohoda během dvou velmi náročných běhů. :)