2018 Vodafone Malta Marathon 7/7 - úžasně strašný maraton

Únor!
V lednu jsem měla neuvěřitelnou fazónu. Trochu mě děsí, že začínám s drobným nachlazením. S ním běžím ještě pár tréninků, ale pak se to zhoršuje. 6.2. už ulehávám se suchým dávivým kašlem, paráda. Dva dny na to už se jen dusím a nasazuji léky. Ty zabírají a já si druhý den dávám jeden sranda závod (Winter night Gladiator race). Za pár dní odkašlávám, i když noci jsou stále problém. Vše vyvrcholí ve středu
14., kde při zakašlání cítím prasknutí v boku a šílenou bolest. Zvládnu jen ležet, nemohu se hýbat. Po určité době se zvedám a vyrážím k doktorce. I šnek v medu by tam byl rychleji. V ordinaci se sesunu na židli a čekám, kdy mě budou moci přijmout. Sedím a chce se mi brečet. Maraton pravděpodobně nebude. Dlouhá nemoc, nemožnost se hýbat... Paní doktorka mi předepisuje prášky na uvolnění kosterního svalstva. Pravděpodobně mám přiskřípnutý nerv. Prášky do sebe sypu podle maximálního možného dávkování. Druhý den se už mohu hýbat, ale bolí to. Dva dny na to dochází k prasknutí i na druhé straně. Mohu se hýbat, ale dýchání bolí. Paráda. Maraton je za týden. Zase do sebe sypu prášky. Sice se zlepšil kašel, ale pravý bok a mezizeberni prostor levé strany bolí. Zkouším ještě tři výběhy, jde to, ale bolí to. I se mi zkracuje doba dušení se kašlem po doběhu z jedné hodiny na pár zakašlání. No, na Maltu pojedu. Třeba budu mít štěstí.

Malta
Den před závodem si dáváme 17 km procházku. Jsme blázni, no... 😁 A pak už jen závod...

Vstávačka v 4:50. Brblám. Natahuji kompresní podkolenky. To trvá. Pak triko a kraťasy. Vycházím z pokoje a už se těším, až bude po všem a půjdu spát. Jím banán, v plánu byla ještě tyčinka, ale tu zvládám jen do půlky. Pak balím věci do batůžku a s Markem vyrážíme na parkoviště autobusů, kde máme zaplacený odvoz.
Řidič s námi jede, jak kdyby nás ukradl... Ani ten vůz není nejnovější. V cíli jsme za dvacet minut. Cesta zpět bude trvat hodiny, paráda. Má se vybíhat z pevnosti Mdina. Máme ještě hodinu a půl, tak si procházíme městečko a pevnost. U vstupu potkáváme jednu Česku. Trošku mě to štve, mám v plánu být na bedně v nejrychlejších Češkách, tohle je trochu prekérka. 😁 Pak rychlo zastávka na záchodě, odložení věcí do úschovny, pomodlení se v blízkém kostele, kde jsem řekla: No, pokud mohu žádat, tak bych to chtěla doběhnout... A pokud budeš v dobré náladě a při chuti, tak by mě potěšil čas pod pět.

Na start se stavíme dvacet minut předem. Je kosa, klepu se zimou a trochu už doufám v start. Ne, že bych se tak hrnula do toho několik hodin trpět, ale aspoň mi bude teplo. 😁
START, jdeme na to! Začátek je z kopečka. Běhy z kopce mi moc nejdou, většinou mám problém je udýchat. Naštěstí dýchám poctivě a ignoruji bolest v boku. Predemnou běží Japonec s plyšovou čepicí ve tvaru žluté krysy Pikachu. Chvíli na to mě míjí jiná Asiatka v růžové pláštěnce s růžovou kšiltovkou na hlavě a růžovým králíčkem na ní. Srandičky, srandičky... Začíná pršet, ta postarší paní to vychytala, to budou ty zkušenosti. Déšť je spíš takové ojedinělé kapání, které brzy končí. Probíhám druhý kilometr, nastává taková moje závodní klasika, mám ztuhlé nohy, doufám, že se to brzy napraví. Také v ten moment míjím jednu z kapel, které mají být po cestě. Hrají umíráček... Aspoň to tak zní. Tak teda díky (celkem jsem minula asi 5 kapel, které hrály jak na pohřeb). Po malé chvíli ale přestávám řešit nohy, neboť mě dobíhá nějaký týpek s číslem 225. Už teď je zarudlý a pořád pochrchlává, pofrkává a stále dokola. Jak kdyby čistil hrtan a pak nosní dutiny. Dva a půl kilometru a já z něj vyrostla o pár cm. Pak mě predbíhá... KONECNĚ! Bohužel se ale déle obcerstvuje a já ho predbíhám. Na osmém kilometru mě zase dobíhá! Bože, doufám, že tě chytne svalová křeč a zmizíš mi z doslechu! V ten samý moment mi i cestu křižuje nějaká zmatená běžkyně, se kterou se při křížení málem srazím, a to jen proto, aby hned na to přebíhala zpět na místo, že kterého mě křižovala. Pak to udělala ještě jednou a pak jsem raději přidala, nebo by mě z ní kleplo. Za zvuku chrchlání si čím dál více uvědomuji, že běžím skvěle. Mám čas na to si zlepšit osobák na 10 km. Trochu polemizuji s myšlenkou, jestli to náhodou nepřepaluji, ale cítím se skvěle, tak si říkám, že by to byla docela sranda si zlepšit osobák zrovna na maratonu... A uteču chrchlalovi. Trošku zrychlím a je z toho vylepšení maxima o 10 vteřin! Tempo 5.57 potěšilo. Z batůžku vydávám první sváču. Organizátoři si nevím proč myslí, že jist až na 36. km je bezva nápad. Po slupnutí ovoce to zase rozbíhám. Cítím se skvěle až do 14. km, tam už pomalu úřaduje nastupující vedro. Dokonce potkávám zkolabovanou holku, o kterou se starají organizátoři. Vypadala jak hadrový panák... Modlím se za občerstvovací stanici. Ta přichází až poměrně pozdě. Cca po dalších dvou kilácích, ale voda je v ten moment dokonalá. Sleduji hodinky a postupně jsem se trochu propadla na tempo 5.59. Tohle tempo jsem do tohoto závodu zvládla udržet maximálně 10 km. Závod s časem mě poráží na 16. km a 800 metrech, kde se dostávám na průměrné tempo 6.00. V ten moment si říkám, hm, a co si udělat osobák na půlmaraton, to by byla sranda si ho udělat při maratonu (doposud vedl čas z Brna: 2:19:09, tempo cca 6:35). Nejprve ale musím překonat drobnou krizi na 17.-18. km, kde je protáhlý kopec. Moc mi nesedl, ale naštěstí je brzy po něm a rozbíhám to. Na 20,5. km je další kopec. Hm, co se dá dělat. Jdu do toho! Nakonec probíhám půlmaraton s průměrným tempem 6:03 a s časem dle aplikace 2:07:14. Dvanáct minut dolů? Tak proč by ne. 😁 Pak na mě ale trochu dopadá blbost okamžiku a já začínám prvně cítit únavu. Zpomaluji a ten čas využívám k dalšímu občerstvení z batůžku. Dávám si gel a zase makám. Na 23. km vbíhám do nějaké okrasné zahrady. Je to tam super a já zase cítím, že nohy jsou v pořádku... Takhle až do 25., kde mě začínají brát kolena, paráda. Cca kilometr nadávám a pak se to zase spraví. To už se napojuji na společnou trať s půlmaratonci, kteří vybíhali o 1,45 později. A začíná boj. Nejenže musím předbíhat půlkáře, ale i chodce z Walkathlonu. Kdyby šli aspoň po jedné straně, ale je to poměrně otravný slalom. Na třicátém km se přistihuji, že jsem najednou přešla do chůze. Co blázním? Zase to rozbíhám. Divné. Moc nad tím nepřemýšlím, protože míjím muzikanty kolem trati, kteří zrovna začínají hrát Škoda lásky. Tak tedy dokud je slyším zpívám nahlas. Závodníci pro mě pochopení nemají. Škoda. Pár set metrů později zase slyším zpívat zpěvačku mojí oblíbenou a neustále opakovanou písničku Shut up and dance with me. Tak i tu si zpívám nahlas. Zase žádné pochopení. Asi to je falešné. Občas promnu ještě prsty na ruce. Jsou už napuchnuté.

Čím dál více se projevuje vedro, ve kterém běžím. Zbývá mi deset km do cíle a víc jak 2 hodiny do limitu... A začínám se sebou bojovat. Na 34. přichází krize a já jeden malý kopec jdu. Pak zase běžím. Pomalu, ale běžím. Hlavně se posouvat dál. Nohy začínají bolet, už to ani není tak čistý běh. Konečně stanice s vodou. Liju ji po sobě, půlku piju. Do cíle sedm kilometrů. Ještě to jde, ještě běžím, je mi ale stále horko. Míjím stanici s houbičkami a už je nemají! Cože? Kdybych byla poslední, tak to chápu, ale za mnou je tak tisíc běžců! Ach jo, rozladěná běžím dál, jen jednou přecházím do chůze opět při kopečku a pak zas běžím. Jsem na 36. km, kde je první stanice s jídlem. No, s jídlem, jsou tam jen pomeranče. Prostě fail. Jeden si beru a pokračuji. Takhle až do 38. km, kde už jsou nohy ztuhlé a já běžím už dost bez techniky. Hlavně běžet, pořád si to opakuji. Když v tom se blíží seběh. Nedovedu si představit, že sbíhám! Jdu na to, ale bolí to, hrozně to bolí. Dobíhá mě Angličan, se kterým jsem si po celý závod měnila pozice. Bavím se s ním, aspoň nemyslím na nohy. Pomáhá to... Na 39. km vydávám z batohu vlajku. Do cíle zbývají 3 km. Nohy šíleně bolí. Vím, že to je hrozně blízko. Vím, že mám hranici 5 hodin jistou i chůzi. Vím, že i když je to blízko, tak to bude už jen bolet. Běžím ještě půl kilometru a pak to nejde. Jdu do chůze, občas se vyhecuji a popoběhnu, ale pak zase rychle do chůze. Je vedro, už toho mám plné zuby a cítím se otupěle. Prvně potkávám fanoušky. Pro některé, kteří si mě chtějí vyfotit s vlajkou, popoběhnu... Ale víceméně od 40. km z 80 % jdu. Situace se trochu mění na 41. km, kde jdu ze 70 % (😁). Lidé mi fandí. Volají, že je to už kousek. Pche, kousek. Cílovou bránu vidím, ale je k*revsky daleko. Jdu dál, když dojdu k ceduli 42. kilometru. V ten moment se mi chce brečet. Přitáhnu vlajku a poloubrečeně sprintuji do cíle. Lidé mi fandí, já vidím čas! Asi 10 metrů před cílem nastávají zmatky s organizátorem, který mi gestikuluje, kam mám běžet, ale nějak ho nepobírám. Až po cca 5 vteřinách mě předbíhá další závodník, tak za ním běžím. JSEM V CÍLI! Plán byl pod 5:15. Plán pro rok 2019 byl pod 5 hodin. Nyní mám 4:46! Paráda, beru medaili a brečím. Dostávám termofolii a brečím. Cca po třiceti vteřinách se uklidňuji a dávám se dohromady. V cíli na mě čeká Angličan (dohodli jsme se na tom). Objali jsme se a udělali fotku. Když už mám mobil v ruce, volám mamce, že jsem v pořádku v cíli. Chudáka jsem brzkým telefonátem vyděsila. Myslela si, že se něco stalo. Gratuluje mi a já odcházím ze zóny pro batoh.
Zkrátím, co následovalo. S Markem jsme pak fandili posledním běžcům. Mezi jedním z nich byla i ona česká běžkyně ze začátku dne. Doběhla hodinu ode mě. :) Domů jsem došla pomalinku polehounku, dala si pak sprchu a vzhledem k nemožnosti chodit zvolila gauč jako útočiště.

Mdina, hodina do startu

Fotka s Češkou 

Nadšení v cíli. :) 

S Angličanem v cíli 

Dnešní den mi už nikdo nevezme 

Klady závodu? Udělala jsem si osobák na všech vzdálenostech, kromě pětky (10, 15, 21, 25, 30, 35 a 42), hodně fotografů na trati.
Zápory: Velmi špatná organizace (dopravu řídily děti - fakt, nekecám, málo stanic s vodou, absence jídla, běhání a přebírání trati během normálního dopravního provozu), absence fanoušků (ale třeba v Brně na půlmaratonu také fanoušci nebyli, asi mi holt svědčí "vesnické" závody)

Celkově jsem byla 33. v kategorii a 1. Češka v cíli. :)

2018 Vodafone Malta Marathon 6/7 - Do kopce a zase zpátky

Leden!

Do prvního lednového dne se probouzím kolem jedenácté po akční silvestrovské introvertní párty. Alkohol nepiju, to mi jde k dobru, ale také jsme nemusela stláskat vše dohromady a domů přijet kolem čtvrté ranní. Na první den v roce mám naplánovaný krátký běh. První okruh s mamkou, druhý sama. Přijde mi to symbolické. Ve tři hodiny obouvám botasky a jdu na to. Trochu lituji absence spánku a toho večerního jídla. Tří kilometry trpím, dalších 5 už to jde. Musím ale říct, že tolik běžců jsem na trati ještě nepotkala. :)

Další dny se mé tréninky točí kolem přípravy na Zimní běh na Blaník.

Zimní běh na Blaník

Jedná se o 22,5 km s převýšením 500 m. Další zapeklitostí závodu je běh 14 km po asfaltě, 8 km v terénu. V čem je to zapeklité? Buď můžete běžet v silničkách a získat na asfaltu vteřiny k dobru, ale pak se přizabít v lese. Nebo běžet v trailových botech, na asfaltu trpět a v lese být v bezpečí. Volím trail. Dalším aspektem tratě je, že první půlka běhu je neustále do kopce, druhá z kopce.

A jak to u mě u běhů do kopce bývá, rády se trefují do toho jediného nejvíc neoblíbeného dne v měsíci. Ráno beru dva paraleny a modlím se, aby bylo vše ok. Na závod jedu velmi nervózní. Vyzvedávám startovní číslo, převlékám se do běžeckého a jdu mrznout na start. V aplikaci jsem si spočítala předpokládaný čas doběhu dle osobáku na rovinném půlmaratonu. S 500metrovým převýšením by měl být můj čas na půlmaratonu 2:35. No, uvidíme.

Profil trati

Pár zabušení srdce a vybíháme. První část vede vlašimským parkem. Běžím ve skupince a vtipkujeme spolu, že první část je zkopečka, že to ještě jde. Netěším se na konec, to bude poměrně nepříjemný finish. Za chvíli jsme už venku a běžíme první kopec k první vesnici jménem Dub. Po 5 kilometrech si dávám banán na občerstvovačce a běžím dál. Zatím jsem v pohodě. Kopce ale přituhují a za další tři kilometry vbíhám do lesa, kde je mi odměnou krátký seběh. Netrvá dlouho a hned je přede mnou další výběh s popadanými stromy. Prvně přecházím do rychlé chůze, přeskakuji stromy a zase se rozbíhám. K vrcholu Blaníku zbývají dva kilometry. Zatím se cítím skvěle. Moji náladu nekazí ani fakt, že už mě v protisměru minulo 15 nejlepších běžců. S přibývajícím převýšením začínám trochu zpomalovat, až dobíhám k velmi strmému a kamennému výběhu těsně pod Blaníkem. Přecházím do rychlé chůze. Nohy mi na mokrých kamenech mírně podkluzují a začínají pálit. Ještě cca 100 metrů a u rozhledny otočka a zpět do cíle. Začínám nepravidelně dýchat, ale nezpomaluji.
OTOČKA! Jak jsem šťastná. Sebíhám dolů po pohodové hliněné cestě a nadšeně juchám s občasným poskočením. Míjím fotografa a zrychluji.

Úsměv a tradá do cíle

Od téhle doby mám před sebou 11 km, které už budou jen za odměnu. Hliněné cesty sbíhám rychle, cestičky s kořeny stromů už opatrněji. Přeci jenom nechci mít znovu zlomenou ruku. Trochu mě štve, že mě právě na těchto sebězích dávají běžci, které jsem postupně udolávala ve výběhu do kopce. Všechny si je snažím zapamatovat a pak jim to vrátit na asfaltu. Před výběhem z lesa mě čeká ještě kopeček, kde volím rychlou chůzi. Na asfaltu to rozbíhám. Jsem trochu zděšená z toho, že za mnou není jediný běžec. Vím, že nejsem poslední, ale stejnak, kde všichni jsou? Zatímco za mnou nikdo není, před sebou mám vláček lidí v různých rozestupech. Začínám stíhačku. Po cca 2 km předbíhám první. Na další občerstvovačce dalších 5, stále hypnotizuji lidi před sebou a zjišťuji, že se jejich roztahaný vláček smršťuje do jedné běžící skupinky. I když se snažím, co mi síly stačí, tak se mi je daří doběhnout až 2,5 km před cílem. Přesně v moment, kdy vbíháme do parku. Začínám je předbíhat. Jeden běžec, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý a osmý... víc už přede mnou není... V ten moment ale zjišťuji velmi nepříjemnou skutečnost. Vůbec mi nedošla délka parku. Při cestě na Blaník mi rychle utekla, nyní zjišťuji, že do cíle jsou dva km a já mám za sebou závodníky, kteří se mě budou snažit předběhnout a já v běhu nesmím polevit. Začíná šílený boj s hlavou... Kilometry jsou nekonečné a já prvně zažívám krizi... Ani ne tak fyzickou jako právě psychickou. Trpím, ale nenechávám se předběhnout. Když už konečně vidím cíl a mám před sebou posledních 200 metrů, začínám slyšet mě dobíhajicího běžce. Snažím se ještě víc přidat. Běžec se stále blíží. Přidávám ještě víc. Posledních padesát metrů sprintuji. Naštěstí jsem místo o cca 3 vteřiny uhájila. Spokojeně dobíhám, kde už mě Marek čeká s čajem. Čas? 2:41:21. Čas na půlmaratonu? 2:31 - 2:32 Tedy jsem oproti osobáku na silnici s přepočtem na převýšení minimálně o tři až čtyři lepší. Paráda! Trochu mě mrzí, že se v cíli nedává medaile, tak jsem si ji doma pak vyrobila sama.

Další trénink běžím s Kylarkem. Pěkně do bahna, ať mám průpravu na Spartan race. Je to stále mnohem pohodlnější běh, než který jsem sama běžela 3. ledna. Tam mě zastihly kroupy, po bahně se skoro nedalo běžet (měla jsem silničky) a 3x jsem si málem střihla rozštěp.

Spartan race - Jak já se těším. Natrénováno mám, je to běh do kopce, na trestné angličáky jsem připravená. Jdeme na to!
Ráno sraz v 7.30. Necháváme si hodinu a půl rezervu pro start. Nakonec se ukáže, že ani to nestačilo. V Liberci parkujeme a jdeme na autobusový svoz, kde čeká šíleně moc lidí. Dostáváme se až do třetího autobusu. Na místě nás čeká ještě 800 metrů po uklouzaném sněhu až k registraci, kde je další šílená fronta. Ve výsledku bych já start tak tak stihla, ale Marek není ještě převlečený, tak posouváme start z 9.45 na vlnu v 10.00.
I tak se do startovního koridoru dostáváme cca minutku před výstřelem. Je odstartováno. Nejprve nás čeká velký výběh v uklouzaném sněhu. Je to o hubu. Bojím se, že upadnu já, nebo že upadne ten přede mnou a nakopne mě. Raději volím cestu hlubokým sněhem či občas se vyskytnutým bahnem. Za chvíli mi mrznou ruce, jak se občas pro balanc opřu do sněhu. Jelikož jsme startovali ke konci celého pole, tak je celý vláček závodníků před námi. Na vrcholu kopce začíná stíhačka. K první překážce už je za námi cca 30 závodníků. K prvním angličákovým už cca 60. Do kopce to ženu, co mi síly stačí. Marka nechávám v údivu za mnou. Angličáky rychle odskáču a už běžím dál. 60 angličáků a stojím před seběhem dolů pod lanovkou. Běh hlubokým sněhem, občasné naražení na led, který mě vykolejil z rytmu a já začínám trpět víc, než při běhu do kopce. Nekonečná šílenost. Občas raději volím jízdu po zadku, kde narážím do udusaných boulí, až lituji toho, že na zadku nemám víc tuku. Dojíždím k memory testu, kde sděluji svůj velmi jednoduchý kód 45T43R a jdu se klouzat dál. Po nekonečných minutách se dostávám do areálu, kde je i cíl. Přidávám dalších rychlých 90 angličáků, za pomoci překonávám osmistopou zeď a nakloněnou rovinu. V rychlosti odnosím supertěžký pytel a hurá pro medaili. Do cíle dobíhám s úsměvem. Dala bych si to ještě jednou.
Celkově dobíhám ve 2/3 startovního pole a v 1/3 startujících žen s časem 2:18 (délka 8 km, převýšení 600 m).

Druhý den už úsměv trochu přešel. Ruce mě bolí z angličáků a na stehnech a kolenech mám modřiny, jak kdyby se na mně někdo dopustil násilí. Ale co, stálo to za to. :)

Závěrem poznatků z ledna? Věřím, že jsem dost připravená na maratonský běh. Svědčí o tom pohoda během dvou velmi náročných běhů. :)