2018 Vodafone Malta Marathon 3/7 - Jak se běhá se sádrou?

Říjen. Měsíc, ve kterém mám pokořit hranici 1000 km. Resp. pro překročení potřebuji zaběhnout 81 km. A to je naprostá brnkačka... Teda pokud si nezlomíte ruku...

První běh je naplánován na Jizerky. Čeká nás vzdálenost 27 km v horách. Hned druhý den mám běžet Pivní šestikilometrový běh a den na to Hradecký půlmaraton. Tedy 54 km hned první týden.

Jizerky, pátek: Cestou na místo nám přes cestu přebíhá černá veverka. Přemýšlím nad tím, jestli i veverky nosí smůlu. Určitě nenosí, tak jako kočky, je to pověra. S Markem přijíždíme do velmi sychravého počasí. Zatímco on váhá nad realizací běhu, já už vylézám z auta a beru si na záda běžecký batůžek. Vybíháme. Nejprve velmi příjemně z kopce, hned na to však dost prudce do kopce. Zkraje po příjemné asfaltce, která se ale rychle mění do horské cesty skrz tekoucí vodu. Na vrcholu následuje cca 8 poklidných kilometrů běhu po hřebenech. Na cca 13. km jsme u rozcestníku. Od něj to může být buď celková délka trati 18 km, nebo 27. Volíme 27. Počasí se rychle na to mění z mlhy na déšť. Pět kilometrů lije a lije. Na 19. km dobíháme k Protržené přehradě. Jsme celí zmoklí a cesta se mění z asfaltky na bahnitý seběh lesem. Přecházíme do chůze. Běžet to je sebevražda. Opatrně našlapuji, když v tom mi podkluzuje noha a já v tom strmém terénu rychle letím na zem. Dopadám na ruku a slyším hlasité "KŘUP". Ani se mi nechce zvedat. Mám strach, co se s rukou stalo. Marek mi pomáhá na nohy a já jsem stále otřesená. Ruka ale nebolí a hybná je. No, uvidíme, třeba to nic není. Dobíháme k přehradě a mně se dělá zle. Běžím jak otupělá a není mi dobře od žaludku. Nakonec se musím posadit a uklidnit. Ruka trochu tuhne. Sundávám z ní hodinky, kdyby chtěla hodně otéct. Sundání již bolí. Do cíle zbývá osm km. Běžím a celou dobu se snažím mít ruku co nejvíc v jedné poloze. Vzhledem k dešti dobíháme celí mokří. V autě se snažím převléct. Nakonec zvládám jen triko... A vyrážíme do Prahy na pohotovost. Celou dobu pozoruji ruku a vidím na ní jen droboulinký otok. Věřím v to, že to jsou jen vazy a já dostanu ortézu. Na pohotovost dojedu se zablácenými boty a běžeckými kalhoty a na dotaz, jak se mi to stalo, odpovídám s ledovým klidem, že na procházce. No co, v ten moment jsem opravdu jen šla. Jsem odeslána na rentgen. Když mám jít za doktorem, jsou tam s ním i dva medici. Doktor odborně kouká na moji ruku a konstatuje, že to jsou vazy. Ruku zmáčkne, zařvu bolestí, on se otáčí za mediky a říká, no, to budou jen vazy, podívejte, kde to bolí, a demonstrativně zmáčkne ruku ještě jednou, aby medikům opět ukázal, jak bolí zmáčknutí přetržených vazů. Prevít! První snímek zápěstí nic neukazuje, na druhém je už jasná zlomenina zápěstní kůstky. Na ortézu to už neukecám. Dostávám 5 týdnů natvrdo. Doktora se ještě ptám, zdali za 12 hodin mohu běžet závod a že mě čeká ještě o víkendu půlmaraton. Odpovídá, že mohu, že přeci nepoběžím po rukách. Dobrá tedy. Domů tedy přijíždím se sádrou.
Za vše může ta pitomá veverka! Kráva! :D

Foceno cca na 5. km.

Tohle je ta veverka. Kráva!

Pivní běh, sobota: Ráno se s velkým úsilím a za pomoci mé mamky, která se ale chová velice neempaticky a s velmi neněžným stylem se mi snaží ukázat svůj postoj k mému záměru, oblíkám. Ruku dávám do šátku a vyrážím na místo běhu. Tam se potkávám s Markem, jenž mi upevňuje startovní číslo na šátek. Běží se 6 km a pije se 5 malých piv. Jako celoroční abstinent vidím problém právě v těch pivech. První dávám v klidu, druhé s obtížemi, třetí se snažím camrat po zemi, čtvrté camrám po zemi a dávám zbytek Markovi, páté se snažím vypít, ale poslední lok jde rychleji ze mě než do mě. Závod pěkný, trať dobrá, ruka celou dobu zafáčovaná v šátku a bez bolesti, doběh s hučením v hlavě... ale za medaili to stálo. :D Náš tým Abstinent a vinař pobavil i všechny další běžce.
Jediné, co mělo trošku kaňku na celém dni, byla jedna důchodkyně, která při snaze být v tramvaji první, aby se pohodlně posadila, mi narazila do ruky... veverka jedna!... Má ostrá poznámka dopadla na nechápavou půdu. Ona si ani neuvědomila při své přímočaré snaze, že narazila do drobného mrzáčka. Pff.

Hradecký půlmaraton, neděle: Tento běh jsem si hlásila před sedmi dny. Byl to takový punkový nápad na poslední chvíli. Resp. za něj mohla sleva ze startovního balíčku v RunTour běhu. V nohách mám 33 km za 2 dny a venku je zase sychravo. S obavou jdu za mamkou, jestli mi pomůže s obléknutím a se zavázáním tkaniček. Empatie se jí nevrátila.
Do Hradce je cesta klidná a startovní číslo si vyzvedávám za obdivných lomeno nevěřícných pohledů. V šatně se ženské tváří tak, že jsem se zbláznila. Jednu žádám o pomoc s bundou. Má mnohem větší empatii, jak mamka. Jsem jí za to vděčná. Marek mi pak nandává číslo a dává čip na botu.
Před startem je klasická nervozita. Před výběhem mi Marek zapíná hodinky (já to ještě nedokážu). Vybíhám a hned u prvních diváků slyším útržky ze vět: "Hele, ruka...", "Borka běží s rukou...", "Zlomená ruka..."... Tyto fanouškovské výkřiky za doprovodu bujarého potlesku mám až do cíle. Neuvěřitelně mě podporují a i krapek hrají na strunu té malé exhibionistce uvnitř mě. Tempo mám oproti poslednímu půlmaratonu pomalejší, ale za to stabilní. Až do 18. km běžím na svůj osobák. Teda já běžím, pravá ruka maká a levá si hoví v šátku. Bohužel mě na 18. km potkávají křeče v břiše a já přecházím na cca 50 metrů do chůze. Dobíhá mě vodič na 2:20. Už vím, že osobák nedám. Zase jdu do běhu, ale už neběžím tak rychle, ale aspoň běžím. Do cíle to jsou 2,5 km... a já je běžím se zaťatými zuby. Vím, že posledních 100 metrů je prudce do kopce a už vím, že se na to neskutečně netěším. Pod kopcem mě dobíhají i holky, které běží pro neziskovku We run for those who can't. S nimi jsem si střídala pozice po celý závod. Vlévají mi krev do žil a i s vidinou cíle trochu přidávám. Kopec už vybíhám pomalu se zavřenýma očima, protínám cíl a zuby se snažím vypnout hodinky. Komentátor mě vidí a mé snažení fanděním podporuje. Nakonec se zadaří a já si jdu pro medaili. Hradecký půlmaraton zaběhnut se zlomenou rukou v mém třetím nejrychlejším čase. Mimochodem, nezvracela jsem... Což je divné. :D Asi jsem mohla běžet ještě rychleji. :D

Následující týden je spíš ve znaku rekonvalescence. Vybíhám až v neděli a jen pětikilometrovou trať. Už na třetím km lituji, že jsem si nezvala šátek. Ruka dost bolí a já přecházím do pomalého běhu, zatímco si ruku nadlehčuji.

Třetí týden mám naplánovaný Klánovický půlmaraton. Opět se mi s rukou nechce jít moc ven. Mám strach z deště a poté, co mi dotočili sádru, se nevejdu do žádné bundy. Vybíhám v sobotu na krátkou pětku, abych se nezničila před půlmaratonem. V neděli to ale dostávám a na závod ani nenastupuji. Ten pocit běhu s křečemi, který jsem zažila na půlmaratonu v Blansku, mě vyléčil na všechny závody do budoucna, které bych se kdy rozhodla v tento den běžet. V Blansku to bylo peklo... Neuvěřitelné peklo.

Čtvrtý týden přidávám běh s Reebokem, abych aspoň něco dělala. Ruka to zvládá, tak mám radost, že aspoň trochu drží. V pátek mám běžet s Markem půlmaratonský trénink, ale počasí nám plány hatí.
Poslední den v měsíci završuji 9km během z práce. Bohužel opět s bolestmi od šestého kilometru. Ptám se sama sebe, běžet následující závod na 14 km s šátkem, nebo bez?

Ve výsledku mi do tisícovky chybí pouhých 4,44 km. No, tak tedy až v listopadu. Celkově byl říjen ve znamení obrovského zaostání za maratonským plánem. Listopad tedy musí vše nahradit. Věřím v to, že se opět dostanu do tempa a do kilometrového objemu.

2018 Vodafone Malta Marathon 2/7

Září je za mnou a s ním i další porce kilometrů. Tento příspěvek bude ale spíš směřován na závody absolvované v tomto krásném měsíci. Je totiž rozdíl běhat, když závody nejsou, a běhat, když se o víkendu chystáte podat výkon.
V čem je to jiné? Každý tréninkový plán vám radí před závodem pár dní vynechat, abyste byli dostatečně zregenerovaní... a to se pak nedají plnit plány do puntíku. Nebo snad ano?

První víkendové září trávím na srazu chovatelů. Hned po příjezdu domů si dávám dva kratší tréninky o vzdálenosti 2 x 5 km. O následujícím víkendu běžím dva závody v jeden den.

Birell Grand Prix and Adidas Woman Challenge (10 a 5 km). Hned zrána brblám nad stavem nohou (asi jako před každým závodem), pak vylovím masážní váleček a pořádně na něm svaly promnu, celý proces završím litím Alpy po nohou, jak kdyby to byla nějaká svěcená voda. Až do večera pak nedělám nic jiného, než zkoumám veškeré své fyzické pochody, piju vodu a vyhýbám se kafi. Večer pak vyrážím tramvají na závod. Nejprve běžím pětku a jsem v šoku, že jsem v koridoru hned za elitní vlnou. Koridor B je tak strašně blízko startu, až mám strach, že jsem do přihlášky napsala nějaký směšně nízký čas, a tak mě šoupli sem... a hned po výstřelu mě převálcuje vlna běžců.
Nakonec zjišťuji, že okolo mě jsou podobně výkonní. Je to zvláštní, nicméně být deset metrů od startu mi zvyšuje ego, a tak se hned po výstřelu dávám do boje a vybíhám. Na startovní čáře mě zbrzdí nějaké dvě čůzy, které si dělají selfie... Pak už jenom uháním s davem. Po kilometru mi hodinky ukazují tak vražedné tempo, že musím nuceně zpomalit, aby mě pak RZ neodvážela na druhém km na nosítkách. Zpomaluji. Míjím holky, které už musí jít, míjím 2 účastnice Miss Čr, které si zkracují trať o 20 metrů, čůzy. Na dvou kilometrech už trochu nemůžu. Hm, to přišlo rychle. Běžím ale dál a snažím se nezpomalovat. Občerstvovací stanici ignoruji a už jen hypnotizuji cíl. Zase míjím spoustu chodičů a posledních 500 metrů běžím už skoro poslepu, jak držím tempo, které mi už způsobuje bolest a dost hýbe žaludkem. Nakonec výsledný čas 28:03 (čas na hodinkách po odečtení naběhaných metrů navíc 27:56).
Po doběhu rychle běžím do úschovny. Měním si číslo, odevzdávám batoh do jiné úschovny a hrdě s medailí jdu hledat mamku, která přijela fandit na desítku.
Hodinu se procházíme a já dělám vše pro to, aby nohy nezatuhly do nepohyblivého šutru. Stavím se do běžeckého koridoru a hned po výstřelu s mírným rozezlením přicházím na to, že nohy i tak ztuhlé jsou. Tři kilometry bolí, po třech kilometrech jsem si už zvykla a přestávám je řešit. Na 3,5 kilometru mě předbíhají elitní Keňané. Teda, oni běží proti mně a už jsou dávno za půlkou, ale co už. Na pátém kilometru si trochu lokám vody a pak vím, že jsem za půlkou utrpení a brblání. :D Poslední dva kilometry běžím zase se zatnutými zuby. Závěrečný kilometr bojuji se žaludkem, ale nakonec se dostávám do cíle v čase 1:04:18 (hodinky ukazují lehce pod 1:04). V cíli se moc nezastavuji a už si cválám pro druhou medaili. :) Dobře, cválala jsem velmi pomalu vzhledem k velkému davu doběhnutých lidí a k žaludku na vodě. Ale medaile je medaile. :D

V neděli si dávám jen odpočinkovou osmikilometrovou procházku.

Další víkend mám běžet Ústí nad Labem půlmaraton. Před sobotou si dávám 4 tréninkové výběhy, jógu a jednu procházku. Den před startem mi mamka pokládá otázku, v kolik ráno vyjíždíme, pak se ale pozastaví nad otázkou, neboť si uvědomí, že na to se mě ptá vždy a vždy ji odpovím, že nevím, neboť tohle řešíme s běžeckým parťákem 5 minut před vypínáním Fb. :D
Sobota - závodní den. Vstávám a brblám, že nohy nejsou ok. Vytahuji váleček a Alpu. Brblám až do odjezdu. V autě mi Marek dává skvělé tričko s mým mottem Because I can. Před samotným závodem se ještě potkávám s kamarádkou a pak už se stavím do startovního koridoru.
Samotný závod vybíhám poměrně rychle. Vynechávám polovinu občerstovaček a jen na velmi krátkou dobu se stavím u těch, které jsou na 5 km, 10 km a 15 km. Tesco mě hned zkraje naštve nechutnými zelenými banány... Jako už by tak nebyl problém do sebe něco během výkonu nasoukat. U desátého kilometru pociťuji drobnou únavu, která mě naštěstí rychle opouští. Při probíhání kolem chemičky mě neobtěžuje zápach z ní, ale z nějakého chlapa, který mě předběhl (Chlapi, neběhejte celý měsíc v jednom triku). Naštěstí je rychlejší a zmizí mi z dočuchu. Krátce po něm dobíhám nějakého jiného chlapa, který pořád vysmrkává obsah nosu. A my máme podobné tempo! Trvá mi 2 kilometry, než mi zmizí z doslechu. Krátce po tomto incidentu mě dobíhá zas ten smradlavý chlápek, který si chvíli odskočil na záchod. Zase se modlím, ať mi zmizí rychle z dočuchu. Na osmnáctém km přichází první vážnější krize. Zrovna v moment, kdy vím, že musím držet tempo, abych zaběhla osobák. Snažím se co nejvíc kousnout a běžet, co to dá, ale rychle mě potkávají myšlenky na to, že chvilku půjdu. Ty myšlenky se mi do hlavy kradou tak intenzivně, že si dávám milník na 19. km, kde se teda chvilku projdu. Dobíhám na 19. km a nějak se nezastavuji, držím to, sice silou vůle, ale držím. Milník si posouvám na 20. km. Na něm mi nějaký týpek nabízí kelímek s čepovaným pivem. Představa, že ho piju, mi ještě víc pošimrá žaludek. No, ale v tomhle úseku jsem měla jít. Kdo ale jde 1 km před cílem? Dle hodinek zjišťuji, že rekord už nezvládnu. Mohu se ale pokusit dostat se pod 2:20. Snažím se ještě trochu přidat, ale moc to nejde. Běžím mírně do kopce. Na seběhu 500 metrů do cíle přidávám. Závěrečnou 400 m rovinku přecházím do maximálního možného tempa, snažím se vyždímat i ten zbytek, ignoruji nohy, ignoruji žaludek... a protínám cíl v čase něco nad 2:22:30... až doma se dozvím, že můj čas start cíl je 2:19:58 a hodinkový čas 2:19:12 (můj osobák je 2:19:09). Nicméně hned po doběhnutí cíle a závěrečném vyšťavění až na dřen se mi dělá rychle zle a záchranářce oznamuji, že mi není dobře a budu zvracet. Pytlík mi donesli pozdě... Tímto se omlouvám ústeckému náměstí.
Ve výsledku je z toho smíšená radost. Čas 2:19 mě těší, ale ten kousíček od osobáku...
Druhý den si dávám zase procházku a připravuji se na třetí závodní víkend.

Přede mnou jsou Běchovice. První závod, který jsem kdy běžela a nyní utekl rok. Tímto závodem začíná i má nová běžecká sezóna. Do něj se trošku flákám. Jdu na dvě procházky a jeden krátký tréninkový běh na 5 km, který ještě k tomu odtrpím. Neběží se mi vůbec dobře. No, to zas bude závod.
V sobotu podporuji Marka na Spartan race Beast a v neděli on mě v Běchovicích. Dělá mi vodiče. No, ale vezmeme to hned zrána. Ráno vstanu, kouknu ven, je zima, brlbám, pak si uvědomuji, že je to ideální počasí na běh, usměji se, pak brblám nad tím, jak mě bolí nohy. Vytahuji váleček a Alpu. Na závod jedu autobusem. Vedle mě si sedá další běžec, který mi vypráví o tom, jak si první osobák na desítce udělal v Běchovicích. Blázen. Na té trati snad ani osobáky dělat nejdou, vždyť je do kopce a vybíhá se tam obávaný kopec Hrdlořez. Drží mi palce. Jdu si pro číslo, převlíkám se a rozpohybovávám nohy do startu. V koridoru si stoupám k pacerovi pod hodinu. S ním pak běžím cca 2 kilometry, než mu odbíhám. Do šestého si procházím drobnými krizičkami, které mě na šestém doženou a prvně mám pocit, že nemůžu a že se mi Běchovice nepodaří dát pod hodinu. Dobíhá nás vodič pod hodinu. Běžím s ním před Hrdlořez. Marek mě instruuje, ať ho nepřepálím, ale tím, že jsem překonala krizi z šestého, se cítím natolik dobře, až mu odpovídám, že to chci risknout a přepálit to. Pokud to nevyjde, do konce jsou jen necelé dva kilometry a to už nějak odtrpím. Kopec rychle vybíhám a na jeho konci vůbec nemůžu. Bojuji s břichem a nohy se vůbec nechtějí rozběhnout. Marek povzbuzuje, že to prostě rozběhnout musíme, ať to stihneme. Kousám se a běžím. Vodič pod hodinu nás přesprintovává, jak kdyby si náhle uvědomil, že čas nestíhá a on sám ho musí dát. Všichni, kdo s ním doposud běželi, zůstávají za ním. Vím, že běží na reálný čas, ale i tak se ho snažím doběhnout. Přidávám, zuby mám zatnuté. Přede mnou 500 m stoupání a pak 500 metrů klesání za odměnu. To klesání je za odměnu. Přidávám co to jde. Koukám na hodinky a  ukazují tempo 5,59. Jsem ten nejtěsnější moment pod hodinou. Snažím se přidat ještě víc a kousek před cílovou rovinkou skočí na 5,58. Vím. že to pod hodinu dám. Culím se jak malá a protínám cílovku. Zvládli jsme to... první desítka pod hodinu! :) Oficiální čas je 59:54. Hodinkový čas 59:46.
Euforie z toho času mě bude držet ještě celý následující týden.

S hlubokým studen musím říct, že se krapek flákám i před dalším závodem, který mě čeká v sobotu. Opět jen 2 procházky a 1 běh. Běží se v Ladronce. Trať má opět 10 km a já doufám, že to na rovince zvládnu pod hodinu.
Ráno opět brblám nad nohami, vytahuji váleček a aplikuji Alpu. Závod běžím v tričku, který jsem vyhrála. Vypadám sice jak zvýrazňovač, ale darovanému triku na barvu nekoukej. Dneska je poměrně teplo. Závod vybíhám ve větším tempu a pětku zvládám dle plánu pod 30. Nicméně už výrazně tuším, že to dnes nepůjde. Nohy jsou jak kámen a mně to ne a ne nejde rozběhnout. Na šestém km mě dobíhají vodiči pod hodinu, sice se s nimi snažím držet krok, ale za chvilku mi odbíhají. Do cíle se zase dostávám silou vůle se závěrečným sprintem. Výsledný čas 1:02:08. Hodinkový čas 1:01:59. Za čas pod 1:02 jsem ráda. Do nedávna to bylo tempo, jaký jsem nedokázala udržet delší dobu. Sice přetrvává zklamání, že nejsem pod hodinu, ale jsem ráda, že jsem pod časem, jaký jsem si letos stanovila za cíl.

Celková vzdálenost za září? 94 km.

2018 Vodafone Malta Marathon 1/7

Víte, jak poznáte, že je někdo běžec? Snadno, řekne vám to. S touto myšlenkou jsem se rozhodla popsat svoji půlroční cestu, která má jediný cíl, zaběhnout maraton na Maltě.
Cesta je dlouhá a má dosavadní běžecká vůle bídná. Do závodu se uvrtávám na začátku srpna koupí letenky. V ten samý moment nastavuji ve své běžecké aplikaci tréninkový plán na 25. 2. Trošku promnu oči, když zjistím, že mě do data konání čeká celých 1000 km. Trochu zanadávám, že jsem celý rok prolajdáčila a na svém kontě mám doposud 750 km. Inu co, v únoru jich bude 1750.

První týden běhu nadšeně překračuji plán s 47,7 kilometry. Na výsledku se podílí i skvělý běžecký výlet na Karlštejn, kde jsem s Markem běžela kolem lomů a pak skrz vyschlý vodopád.

Trénink s Reebokem

Lom Velká Amerika

  Druhý týden plán plním téměř na kilometr s celkovým počtem 35 km. Asi za největší zmínku stojí můj Long run, kde se během 16 km vystřídalo velké vedro, déšť, dusno, vedro a déšť. Nezažijete lepší pocit, než běžet skoro slepí, neboť vám deštěm stéká pot do očí. Na dvanáctém kilometru mi volali z personálky, že si dáme schůzku, tak jsem se omluvila, že zrovna běžím, že možná budu znít udýchaně. Schůzku jsem si nakonec domluvila na druhý den po hodině jógy. Když už vypadám jak sportovní blázen, tak ať to má pořádné grády. :)

Třetí týden je ke mně plán mírumilovnější a mám splnit jen 30 km. Zní to jednoduše, neboť o víkendu běžím půlmaraton v Moravském krase, ale člověk míní, osud mění. Celkem naběhám 28 km. Nedělní část vynechávám, neboť jsem po závodu naprosto mrtvá. Ne vždy se vše povede podle plánu a prostě se stane, že narazíte na závod, který vám nesedne. Pochvalou mi může být, že jsem nedoběhla poslední. :) A v čem byl závod zvláštní? Půlka se běžela do kopce, druhá půlka z kopce. Smutné bylo, že organizátoři nepřipravili po trati žádné ovoce... a běžet s křečemi v břiše v důsledku prázdného žaludku je peklíčko. Když se k tomu přidají i křeče ve stehnech, tak se vám z toho rázem stane těžko zvladatelný koktejl bolesti. Na druhou stranu je vtipné, že má aplikace v mobilu mi naměřila více kilometrů a tedy i lepší čas na půlmaratonu. Ve výsledku mám tedy reálný nejhorší čas a zároveň mi aplikace gratuluje k vylepšení osobáku. :D

Nemůže to být neúspěch, pokud nejsem poslední. :D

Týden čtvrtý, umírající. Půlmaraton mě trochu udolal, a tak běžím jen jednou: výklus s Kylarem na 7,6 km. Snad mi může být aspoň malou útěchou, že jsem každý den splnila 10 000 kroků.

Dle aplikace mám za srpen naběháno 130 km (jeden týden nebyl součástí maratonského plánu, takže pár kilometrů není v blogu zaznamenáno).

Přede mnou je závodní září. Už se těším na medaile a na překonání měsíční hranice 130 km.